KOLJA - Jan a Zdeněk Svěrákovi

Noblesní ve výrazu i vystupování, neobyčejně bystrý a pohotový v úsudku, ve společnosti nenuceně vtipný, ve vztahu k vlastní maličkosti až úzkostlivě skromný a zdrženlivý. Když vezme do ruky pero respektive se zmocní klávesnice, brzy poznáte, že je i neobyčejně laskavý a něžný. A vlastenec! Trochu dobré morálky a poučení jako každý správný učitel neháže přes palubu, protože si myslí, že "toho je málo a že je to tak dobře".

Zdeněk Svěrák je jméno, které zná v české kotlině, troufnu si tvrdit, každý. Výborný herec, skvělý scénárista, slavný cimrmanolog. Jeho život je jako jeden báječně nekonečný film, který se vám nikdy neokouká; nabitý humorem a napěchovaný láskou k lidem. Scénárista Zdeněk Svěrák se nikdy nesnaží hledat zlaté žíly, poctivě a nenápadně rýžuje malé kamínky a oblázky. Když nám je pak přinese ukázat na světlo, lesk těch zprvu nenápadných valounků většinou spolehlivě zastíní všechny dosavadní rádobyzlatokopecké senzace.
Narodil se 28. března v Praze v rodině vyučeného zámečníka a elektrikáře, nadšeného čtenáře a všestranného samouka. Dětství prožil nachlup stejné jako desetiletý Eda v Obecné škole: přišel na svět po brzké smrti staršího bratra, aby ho rodičům nahradil, a proto byl hýčkaným děckem, které muselo útrpně snášet kšandičky na rovnání zad, rybí tuk pro správný růst i znovu a znovu svádět ten předem prohraný souboj s houslemi. Z filmu se ovšem už nedozvíte, že tatínkův služební byt, patřící elektrárně, museli uprostřed války postoupit důležitému Němci a zbylé dva roky protektorátu prožili na venkově, v Kopidlně u Jičína. Mladší sestru se Zdeňkovi odvážili rodiče pořídit teprve s koncem války.

Jako žák se Zdeněk Svěrák držel v té lepší polovině. "Nejhorší období jsem prožil při přechodu z páté třídy do takzvané malé primy - z jedničkáře jsem se stal přes noc čtyřkařem," svěřil se před deseti lety v obsáhlém rozhovoru Pavlu Taussigovi. "Z matematiky mi dokonce hrozilo propadnutí. Otec mě vzal do parády a za noc toho do mě tolik nahustil, že jsem napsal kompozici nejlíp z celé třídy. Pan profesor Schulz nechtěl věřit, že jsem neopisoval, a vyvolal mě k tabuli." Miloval psaní slohů a zbožňoval, když je mohl před třídou nahlas číst. O hodinách chemie ovšem svou iniciativu většinou omezoval na obligátní "marečkovské": "Pane učiteli, zazpíváme si…"
Tatínkův sen, že se syn stane inženýrem, se rozplynul ve chvíli, kdy si Zdeněk Svěrák podal přihlášku na vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk a literatura. Při konkurzu do školního dramatického kroužku se snažil prosadit recitací Balady rajské. O pět let starší student, který kroužek vedl, mu ovšem vytýkal příliš zastřený hlas. Jak Svěráka, tak "toho staršího studenta" Ladislava Smoljaka v tu chvíli určitě ani zdaleka nenapadlo, jak skvělého partnera v tom druhém na dlouhá léta získávají.

Učitelskou praxi zahájil Svěrák v Měcholupech. S vlídnou tváří učitele-kamaráda však příliš mnoho úspěchů neslavil, a tak se na své další štaci v Žatci rozhodl pro roli kantora přísnějšího. Ani to však nebylo příliš platné, a protože i srdce ho podvědomě táhlo trošku jinam, na začátku 60. let definitivně opouští učitelský stupínek a stává se redaktorem Československého rozhlasu. Byl to sice krok správným směrem, ale stále ještě to nebyl krok poslední a definitivní. Zdeněk Svěrák vždycky toužil být spisovatelem, ale prakticky až do svých třicátých narozenin se mu to moc nedařilo. "Do té doby to byly jen pokusy, nabízení povídek do redakcí a čekání ne na jejich publikování, ale na vrácení. Byla to doba neustálého pochybování, jestli jsem se dal správnou cestou."
Ten správný záblesk přišel až se zábavnými reportážemi z imaginární vinárny "U pavouka", které autorsky připravoval s kolegou Jiřím Šebánkem a jazzmanem Karlem Velebným. V pořadu, založeném na účelové mystifikaci posluchačů, se pak český národ musí poprvé postavit čelem k faktu, že z jeho řad vyšel velikán celosvětového významu Jára da Cimrman. Roku 1966 vzniká divadlo, nesoucí jméno tohoto českého génia a všeuměla, jehož hlavními protagonisty se stávají právě Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák.

Po premiéře hry Vražda v salónním kupé na začátku 70. let oslovil úspěšnou autorskou dvojici Sergej Machonin s myšlenkou přepsat hru pro film. Sedm zásad inspektora Trachty se sice neujalo a diváci se s nimi mohli seznámit pod názvem Rozpuštěný a vypuštěný až o pěkných pár let později, ale komedie Jáchyme, hoď ho do stroje (1974) si naprosto nečekaným a famózním způsobem vydobyla titul nejnavštěvovanějšího českého filmu 70. Let. Česká kinematografie zkrátka musela se jménem Zdeňka Svěráka začít vážně počítat, zvlášť když roku 1977 přijímá místo barrandovského scénáristy. Úvazek? Za dva roky jeden realizovaný scénář.
"Jednoho dne někdy koncem sedmdesátých let telefonovali Zdeňku Svěrákovi z Národní třídy, kde sídlily filmové tvůrčí skupiny, že mají malér," vypráví režisér Jiří Menzel, jak se začal rodit film Vesničko má středisková. "Zítra čekají kontrolu a právě zjistili, že námět filmu Na samotě u lesa byl kdysi autorům omylem zaplacen dvakrát. Viděli jediné řešení: do zítřka napsat sedm až deset strojopisných stran textu z venkovského prostředí, aby revizní pracovník našel ke dvěma honorářům dva náměty. Šibeniční termín Svěráka nejdřív vyděsil. Ale když ho ujistili, že jeho text s největší pravděpodobností nikdo nikdy nebude číst, že jeho úkolem je vlastně napsat zamítnutý námět, pustil se do psaní s dosud nepoznanou uvolěností." Později, při jakési dlouhé cestě na zájezd, Svěrák Menzelovi "zamítnutý" námět přečetl. Otík se ještě nejmenoval Otík, nýbrž Plachťák, a vůbec leccos bylo ještě dost jinak, ale Jiří Menzel už tušil zárodek budoucího skvělého filmu: "Nemohl jsem se ubránit pocitu, že těch pár stránek bylo napsáno ve šťastné chvíli." Předlouhých šest let ovšem ještě potrvá, než se Menzelovo tušení naplní a než se český film bude moci po letech opět zaradovat z oscarové nominace. Dřív, než Svěrák vypraví do světa Vesničku, společně se Smoljakem napíše komedii Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman, ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, sám pak Vrchní prchni! A werichovskou pohádku Tři veteráni.

Proč ale vůbec Zdeněk Svěrák začíná psát sólově, proč stále častěji opouští zavedený a hlavně tak úspěšný autorský tandem se Smoljakem? Jedním z důvodů byla bezpochyby Smoljakova výrazná režijní ambice, která mu zabírala stále více času. Mnohem podstatnější však bude nejspíš druhý důvod, který prozradil v rozhovoru s Magdalenou Bičíkovou: "Osamělé psaní má své výhody i nevýhody. Ve dvojici se věci rodí pomaleji, ale výsledek bývá ověřenější. Už proto, že když se jeden zasměje nad tím, co druhý vymyslí, je tu šance, že vtip zabere u publika. U samotářského psaní taková záruka chybí, ale je to proces rychlejší a řekl bych i niternější. Člověk se sám před sebou nestydí napsat i věci daleko srdečnější a něžnější, než když pracuje v týmu a všechno musí říkat nahlas…"
V polovině 80. let slaví Svěrák svůj (zatím) životní úspěch nejen coby scénárista Vesničky, ale i jako herec. Dosud výhradně představitel komických (většinou navíc epizodních) rolí velice příjemně překvapuje jako tragikomický hlavní představitel filmů režiséra Víta Olmera Co je vám, doktore? a Jako jed.
Následující snímek Nejistá sezóna je pak odvážnou výpravou dvojice Smoljak + Svěrák jak do vážnějšího žánru, tak do komornějšího prostředí.

Záznam normalizačních osudů Divadla Járy Cimrmana v sobě skýtal několik nástrah, autorskými, cenzorovými a nakonec i diváckými však tvůrci propluli se ctí.
To už se však hlásí o místo na filmovém slunci Svěrák syn: "To, že je Honza nesporný talent, jsem si poprvé uvědomil při famáckém filmu Vesmírná odysea II. Zaujalo mě, jak dokázal na malé ploše vytvořit dojemné drama o dvou babičkách, pro které je problém přejít zasněžené sídliště. Přestože byl ještě student, překvapivě ho zajímali staří lidé, a do krátkého školního cvičení dostal po svém i to, co vždycky obdivoval na amerických filmech." Neobyčejné filmařské vidění Jana Svěráka, ve kterém se spojuje zděděná hravost, laskavost a ironie s obdivem k americkému perfekcionismu a velkorysosti, se potvrdilo i na dalším jeho studentském filmu: Vtipná a nápaditá ekologická moralita Ropáci dosáhla nejvyššího možného ocenění - tzv. studentského Oscara.

Přesto! Když Vít Olmer odmítne (kvůli Tankovému praporu) režírovat Obecnou školu, bojí se Zdeněk Svěrák scénář synovi, čerstvému absolventovi katedry dokumentu na pražské FAMU, svěřit: "Vždyť je to první celovečerní film, blesklo mi hlavou, a on je tak mladý." Jan Svěrák ovšem prokazuje zdravé sebevědomí a jde do toho. S pokukováním po Menzelově technickém scénáři Vesničky píše svůj technický k Obecné škole. Nelekne se, když zjistí, že oba mají výrazně rozdílný způsob filmového vyjadřování, a nebojí se prokázat životaschopnost svého rukopisu. Pro film získává prvotřídní hvězdy: počínaje "Američanem" Janem Třískou, půvabnou Libuší Šafránkovou a legendárním Rudolfem Hrušínským v hlavních rolích epizodních. Ba co víc, donutí tatínka shodit vousy a přijmout roli vlastního otce. Odmítnutí Josefa Kemra na roli eskamotéra Rádžiho Tamila ho mrzí, ale Petr Čepek určitě nebude horší…
Dílo se podařilo. Janův neobyčejný talent se v plné síle ukázal především v dnes už klasické scéně "výlet vlakem do Benešova". Obyčejnou větu ze scénáře "vlak jede hezkou krajinou" dokázal Jan Svěrák za výrazné spoluúčasti kameramana F. A. Brabce a za podpory skvělé hudby Antonína Dvořáka povýšit na strhující filmovou báseň o krajině, technice, dětství, fantazii a radosti. Nenápadný "hezký český nehořlavý film" byl nominován na Oscara a i když se mnozí snažili tvůrčí vklad Jana Svěráka snižovat, ten byl odhodlán ze stínu slavného otce vystoupit definitivně.

Zatímco tedy Zdeněk Svěrák píše podle knižní předlohy Vladimíra Vojnoviče scénář k Menzelově filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Svěrák junior se "sklepákem" Janem Slovákem připravují hravou mystifikace o energii Akumulátor 1. I když s některými scénami oběma scenáristicky nezkušeným mladíkům nakonec Svěrák senior pomohl, fungování paralelního televizního "zásvětí" není pro řadu diváků dostatečně srozumitelné. Snímek s bombastickým sloganem "nejdražší český film všech dob" se sice stává nejnavštěvovanějším titulem roku, ale na Českých lvech je sražen Šteindlerovým filmem Díky za každé nové ráno.
Ke skleněné sošce lva tehdy neprotlačila Jana Svěráka ani nízkorozpočtová road-movide Jízda (volně inspirovaná slavnou Bezstarostnou jízdou Dennise Hoppera), která mezi -náctiletým publikem nabyla takřka kultovní obliby.

Na otázku, které filmy a jaké tvůrce ctí, Jan Svěrák v roce 1994 v rozhovoru pro Cinemu říká: "Mám rád Spielberga, který je králem filmových vyprávění. Jurský park je skvělý film už jenom kvůli dokonalosti pravěkých zvířat. Jako každá správná pohádka přináší ponaučení. Jeho myšlenka je možná implantovaná, ale v každém případě zdravá, dobře tlumočená. Byť jen z morálního hlediska je to potřebný film. Ovšem nejraději mám Ridleye Scotta - to je filmový kouzelník. Jeho Blade Runner se mi zamotá ve videu každou chvíli." Čas ke studiu však už není. Přehrávání filmů a prohlížení filmařsky zajímavých scén po jednotlivých okénkách už je minulostí. Na obzoru je další film, ke kterému píše scénář Janův otec.
Kolja má všechny předpoklady oslovit nejširší divácké spectrum: Vypráví lidsky vděčný příběh starého muže a malého chlapce. Podaří se na něj sehnat peníze i ze zahraničí, přestože na téma odeznívající železné opony v západním světě už nikdo nechce slyšet. Nezbývá než otěže rozsáhlého mezinárodního projektu, podpořeného i evropským filmovým grantem, pevně udržet v rukou…

Kolja domácí kina doslova převálcuje, z rekordních dvanácti nominací získává rekordních šest Českých lvů, jako první náš film se raduje ze zisku Zlatého glóbu, po rovných třiceti letech vrací pojem český film do světových biografů a konečně získává i cenu z nejrpestižnějších - Oscara.
Happy end? Možná, ale život nekončí jedněmi titulky. Jan Svěrák má vykročeno k anglicky mluvenému filmu a má všechny předpoklady uspět: je talentovaný, úspěšný, odvážný, patřičně sebevědomý i trpělivý. Když mu štěstěna zůstane nakloněna, třeba… Ale nepředbíhejme.
Zdeněk Svěrák, ctící ze všeho nejvýš Jana Wericha a národem tlačený na jeho uvolněné místo, taky není zdaleka na konci své kariéry. Na podzim nás v kinech čeká jeho variace na čapkovské pohádky Lotrando a Zubejda, už nyní píše pro svého syna další scénář a pro Jiřího Menzela slíbili s Ladislavem Smoljakem připravit nový cimrmanovský projekt…
Koljou to zkrátka zdaleka nekončí. Kolja je "jen" mimořádně vydařenou kapitolou, která mj. spoustě lidí v České republice připomněla, že existuje na světě ještě tak báječné místo jako kino. Místo, ve kterém se lze pokochat hezkými obrázky, poplakat štěstím i smutkem, pobavit se, dojmout…Nabít se pozitivní "svěrákovskou" energií, sloupnout škraloupy šedi.