Den D. Jsem vzhůru od čtyř hodin. Vůbec nechápu, jak mohl Jan Svěrák přežít předoscarovou hysterii uplynulých dní.
Každý novinář se ho ptá, jak velkou šanci má Kolja v konkurenci ostatních filmů. Honza s úsměvem na rtech tvrdí, že dvacet procent. Předevčírem při sobotním sympóziu s režiséry pěti nominovaných filmů byl Svěrák junior středem pozornosti. Poskytl krátké rozhovory několika televizním stanicím z celého světa. Obzvlášť srdečnými se ukázali být Brazilci, jejichž moderátor Kolju doslova miluje a považuje ho za vůbec nejlepší film loňského roku, včetně všech hollywoodských trháků. Režisér chvíli neví, jestli narazil na ironika nejtěžšího kalibru (jakým je on sám) nebo upřímného obdivovatele. Ne, jak se zdá. Jihoameričan to myslí smrtelně vážně.
Tradiční sobotní setkání s režiséry nominovaných filmů přilákalo do sálu akademického kina na Wilshire Boulevardu tisícovku diváků. Pestrá směsice novinářů, několika desítek akademiků z výboru pro volbu nejlepšího zahraničního filmu (letos měl rekordních pět set členů), studentů filmových škol a intelektuálských podivínů, kteří milují evropské filmy (a nenávidí komerční Hollywood), zaplnila sál do posledního místečka. Atmosféra je vřele nekomerční. Moderátor dopoledne, režisér Norman Jewison (Šumař na střeše, Jesus Christ Superstar, Pod vlivem úplňku) ve svém úvodním, překvapivě nenávistném projevu odsoudil současnou studiovou produkci jako bezduchou přehlídku počítačových speciálních efektů a jiných "laciností". Nominované filmy jsou prý naproti tomu snímky plné krystalického, nevykalkulovaného umění se skutečně humanistickým poselstvím. Čeští intelektuálové, kteří Koljovi vyčítají přílišnou, téměř hollywoodskou emotivní vypočítavost a polopatickou doslovnost, by se nestačili divit.
Když Jan Svěrák dostal poprvé slovo, aby dle zvyklosti poděkoval všem spolupracovníkům, nezaváhal a slavného režiséra se svým typickým ironickým výrazem upozornil, že v Koljovi počítačová grafika je. V tom případě velmi dobrá, opáčil za bouřlivého smíchu celého sálu Jewison a raději na jeviště rychle pozval dalšího nominovaného režiséra. Přesněji řečeno režisérku…a hele, ono už je za deset minut sedm. Za chvilku otevřou naproti přes ulici (Sunset Boulevard) nefalšovanou čínskou prádelnu, kde mám na přežehlení smoking. Krucinálfagot, to jsem ale nervózní! Vůbec nechápu, jak to Svěráci mohou přežít. Na řeči o tom, že si to už jednou nacvičili a nyní jsou v klidu, jim neskáču. Zítra dopoledne, až je budu těsně před odjezdem fotit s Oscarem (jak pevně doufám), se jich musím zeptat, kolik dní už mají problémy se spaním. Já asi čtyři a to mám s filmem společné jen to, že se mi líbí.
Nechci si stěžovat, ale kolegové, kteří mě po návratu z cest častují otázkami typu: "Tak jak sis to užil?" mi tentokrát pěkně polezou na nervy. Bronzové opálení, na nose volně přecházející ve spáleninu hodnou Anglického pacienta, totiž nezískávám u bazénu hotelu Regent Beverly Wilshire, ale na tribuně pro novináře, kde na úporném kalifornském slunci trávím už pátou hodinu uvědomělého čekání. Kdo chce mít nejlepší výhled musí přijít první. Kdo se domluvil se Svěráky, že na ně bude čekat s fotoaparátem přímo nad středem červeného koberce, u místa, kde legendární sloupkař časopisu Variety Army Archer vítá přicházející hvězdy, nesmí zklamat. Oba Svěrákové mají z přítomnosti jediného českého novináře na tribuně radost. Konečně je také někdo bude fotit. Minule na ně všichni volali jenom: "Uhněte, zacláníte nám ve výhledu na pana X." Dokonce ani na letošních Zlatých glóbech to prý nebylo lepší.
Jsem tu od jedenácti. S překvapením zjišťuji, že když člověk čtyři hodiny nepije, přestane se potit. A to i přes nemilosrdně pražící slunce a černý smoking z OP Prostějov. Na druhou stranu je fakt, že mám dost žízeň. Novinářská tribuna je už úplně obsazena a nad námi sedící fanoušci získali skandováním na televizní kamery ty správně vyřvané hlasy.
Právě včas, protože konečně začíná jít do tuhého. Jako první se na červeném koberci objevuje herečka Joan Allenová, nominovaná za roli v Čarodějkách ze Salemu. A pak už to jde ráz na ráz. Pro vaši orientaci, červený koberec je v jedné čtvrtině podélně rozdělen červeným lanem. Po té užší části, široké asi dva metry, přicházejí slavní lidé, navedení na tuto stezku slávy olivrejovanými navigátory u vchodu. Hvězdy pak pokračují tempem nepřímo úměrným jejich slávě od kamery ke kameře, od fotografa k fotografovi, od reportéra (Kdo navrhoval vaše šaty?) k reportérovi (To jste si šila sama?). Průměrná rychlost hvězdy, pohybující se po červeném koberci, je asi deset metrů za minutu. Přímo pode mnou promlouvá Army Archer s nominovanými vlídně optimistické slovo, přenášené v přímém přenosu televizí ABC údajně miliardě diváků na celém světě. Okolo páté hodiny se červený koberec změnil v mléčnou dráhu. Chodník pode mnou je doslova napěchován hvězdami. Vzniká tu zřejmě nejslavnější a nejlépe placená zácpa na světě. Pomalu ani nestačím měnit filmy ve foťáku. Jedním okem zaměřuji v hledáčku Toma Cruise, druhým stále kontroluji dav u brány. Mám strach, aby mi Svěroši neproklouzli. Krátce po páté jsou konečně tu. Pomalu a nenápadně se volným krokem vydávají na červený koberec. Nikoliv v úzkém pruhu pro hvězdy a nominované, ale po tom širším, určeném pro obyčejné smrtelníky se vstupenkami. Nikdo, ale vůbec nikdo, si jich nevšímá, a to i přesto, že už za Kolju získali Zlatý glóbus a film je i v oscarovém klání považován za jasného favorita. Teprve poté, co jsem na pány Svěráky a malého Andreje spotřevobal celý film, se mě americká sousedka na tribuně pro novináře ptá, jestli ten chlapeček nebyl náhodou Kolja.
Za chvíli k Army Archerovi dorazí druhý český zástupce dnešního večera, režisér Miloš Forman (kdyby Oscara získal, byl by ve svých pětašedesáti letech nejstarším oceněným režisérem. Nestalo se a rekord stále drží George Cukor za My Fair Lady). Asi dvacet převážně mladých lidí, sedících na tribuně pro fanoušky, rozvinuje s nacvičenou zručností transparenty, říkající "ne pornografii" a vyzývající k bojkotu filmu. Miloš Forman sice zachovává klid hodný gentlemana a rozměru svých doutníků, ale jistá trpkost je na jeho tváři přesto znatelná. Protestní akce trvá jen několik minut. Pak ji přispěchavší agenti od Pinkertonů rozpouštějí, přičemž transparenty zabavují.
Až do poslední chvíle, která je kvůli přímému přenosu neodvolatelně stanovena na šestou hodinu, všichni čekají, jestli se na červeném koberci objeví také Madonna, která má v průběhu večera zazpívat píseň "You Must Love Me". Vlnu hysterie, kterou mezi fanoušky vyvolal její domnělý příjezd, by jí mohl závidět i Tom Cruise. Za pět minut šest mi dochází, že po červeném koberci šli z větší části jenom nominovaní a tzv. prezentéři, kteří budou ceny předávat. Madonna je už určitě uvrnitř Shrine Auditoria. Rychle balím foťák a v mírném poklusu ke stanu pro novináře si jednou rukou přehazuji akreditace a druhou si mažu spálený nos. Letošní léto strávím na českém venkově a ve stínu.

Jan Svěrák a Zdeněk Svěrák odpovídali na otázky novinářů, zatímco nudící se Andrej si hrál se soškou Oscara a chvílemi posedával na podstavci jeho repliky v nadživotní velikosti.
Zdeněk Svěrák při svém představování použil stylizovanou intonaci hlasu, jakou dobře známe z inscenací divadla Járy Cimrmana: "My name is Zdeněk Svěrák and this is my son Jan…" Nikdo se nesmál.
Jan Svěrák popsal svůj další projekt jako film, natáčený v České republice, ale v anglickém jazyce. Už brzy vám Cinema přinese podrobnější informace.

Den poté. Hosty pořadu televize ABC ´Good Morning America´ byli oscaroví laureáti Anthony Minghella a Juliette Binocheová. O hodinu později jsem nejlepšího režiséra roku potkal v lobby hotelu Four Seasons, kam jsem přišel za Svěráky. Minghella právě dorazil z televizního studia a svého Oscara si nesl v papírové nákupní tašce. Jedna z oceněných o chvilku později nastupovala do taxíku na letiště a sošku si nesla v ruce. Také nový člen rodiny, Oscar Svěrák, se na cestu do středu Evropy (přes New York) vydává v příručním zavazadle, nežně zabalen do bílého svetru Evy Svěrákové.
První ráno s Oscarem strávili Svěráci u hotelového bazénu. Při odjezdu byli stále stejně vstřícní a slušní, slávou a úspěchem nezkažení. Ostatně on je zatím ani neměl kdo kazit. Po L.A. pobíhají oscarových laureátů desítky a nejlepší zahraniční film tu nepatří mezi nejostřeji sledované kategorie. O Svěrácích a Koljovi byla na konci dlouhého oscarového článku v L.A. Times pouze třiapůlřádková zmínka, a když jsem se ráno v recepci hotelu ptal na Jana Svěráka, proběhl mezi recepčími následující dialog: "Sverak, Sverak, to mi něco říká. Počkej, není to ten, co se před chvilkou odhlásil?"
"Ne, Sverak je ten filmař, co je tu s celou rodinou."
"Aha, už vím. Nepřijel on taky na Oscary? Počkejte, zeptám se na centrále." Pro zaměstnance luxusního hotelu v Beverly Hills zkrátka den jako každý jiný. Čekali jsme na něj dlouhých devětadvacet let…